Nejmladší

Primánské hodiny literatury zahajujeme vždy čtením nebo recitací dvou libovolných básní. Když přišla řada na Jakuba Hankiewitze, přečetl nám dokonce za doprovodu hudby báseň polské básnířky Szymborske v polském originále a pak ji spatra plynně přeložil do češtiny. Požádala jsem ho, aby báseň připravil jako bilingvu pro Porgazeen, a tak vám nabízíme výsledek. V literárních hodinách se sekundou jsme zase zkoušeli, inspirováni reflexivní poezií různých básníků, napsat vlastní text. Zdálo se mi, že báseň Magdy Hlaváčkové by zasloužila zveřejnění a že by mohla potěšit i okoralá intelektuálská srdce čtenářů Porgazeenu.
Přeji hezké počtení.

Wisława Szymborska: ROZMOWA Z KAMIENIEM

Wisława Szymborska se narodila v roce 1923 a je nejznámější polskou autorkou lyrické poezie.Většinu svého života strávila v Krakowě, kde žije dosud. V roce 1948 ukončila na zdejší univerzitě studium filologie a sociologie. Básně píše od roku 1945 a za svou tvorbu získala mnoho státních i mezinárodních ocenění. Její básně jsou překládány do mnoha jazyků na světě. V roce 1965 byly její básně poprvé přeloženy do češtiny. Nejvýznamnějším oceněním její tvorby je udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1996. Její poezie má reflexní a filozofický charakter.
A teď jedna z jejích nejkrásnějších básní:

ROZMOWA Z KAMIENIEM
Pukam do drzwi kamienia.
- To ja, wpuść mnie.
Chcę wejść do twego wnętrza,
rozejrzeć się dokoła,
nabrać ciebie jak tchu.

- Odejdź - mówi kamień -
Jestem szczelnie zamknięty.
Nawet rozbite na części
będziemy szczelnie zamknięte.
Nawet starte na piasek
nie wpuścimy nikogo.

Pukam do drzwi kamienia.
-To ja, wpuść mnie.
Przychodzę z ciekawości czystej.
Życe jest dla mnie jedyną okazją.
Zamierzam przejść się po twoim pałacu,
a potem jeszcze zwiedzić liść i kroplę wody.
Niewiele czasu na to wszystko mam.
Moja śmiertelność powinna cię wzruszyś.

- Jestem z kamienia - mówi kamień-
i z konieczności muszę zachować powagę.
Odejdź stąd.
Nie mam mięśni śmiechu.

Pukam do drzwi kamienia.
- To ja, wpuść mnie.
Słyszałam, że są w tobie wielkie puste sale,
nie oglądane, piękne nadaremnie,
głuche, bez echa czyichkolwiek kroków.
Przyznaj, że sam niedużo o tym wiesz.

- Wielkie i puste sale,
ale w nich miejsca nie ma.
Piękne, być może, ale poza gustem
twoich ubogich zmysłów.

Możesz mnie poznać, nie zaznasz mnie nigdy.
Cala powierzchnią zwracam się ku tobie,
a całym wnętrzem leżę odwrócony.

Pukam do drzmi kamienia.
- To ja, wpuść mnie
nie szukam v tobie przytułku na wieczność.
Nie jestem nieszczęśliwa.
Nie jestem bezdomna.
Mój świat jest wart powrotu.
Wejdę i wyjdę z pustymi rękami.
A na dowód, że byłam prawdziwe obecna,
nie przedstawię niczego prócz słów,
którym nikt nie da wiary.

- Nie wejdzies - mówi kamień -
Brak ci zmysłu udziału.
Żaden umysl nie zastąpi ci zmysłu udziału.
Nawet wzrok wyostrzony aż do wszechwidzenia
nie przyda ci się na nic bez zmysłu udziału.
Nie wejdzes, masz zaledwie zamysł tego zmyslu,
ledwie jego zawiązek, wyobraźnię.

Pukam do drzwi kamienia.
- To ja, wpuść mnie.
Nie mogę czekać dwóch tysięcy wieków
na wejście pod twój dach.

- Jeżeli mi nie wierzysz - mówi kamień -
Zwróć się do liścia, powie to co ja.
Do kropli wody, powie to co liść.
Na koniec spytaj włosa z własnej głowy.
Śmiech mnie rozpiera, śmiech, olbrzymi śmiech,
którym śmiać się nie umiem.

Pukam do drzwi kamienia
- To ja, wpuść mnie.

- Nie mam drzwi - mówi kamień.

Rozhovor s kamenem

Klepu na dveře kamene.
- To jsem já, pusť mne dovnitř.
Chci vejit do tvého nitra,
porozhlédnout se kolem,
nasát tě jak vzduch.

- Odejdi - říká kámen
Jsem hermeticky uzavřen.
Dokonce i rozbité na kusy
zůstaneme hermeticky uzavřeny.
Dokonce i rozdrcené na písek
nepustíme nikoho.

Klepu na dveře kamene.
- To jsem já, pusť mne dovnitř.
Přicházím ze zvědavosti pouhé.
Život je pro mě jedinou příležitosti.
Chystám se projít se po tvém paláci
a potom ještě navštívit list a kapku vody.
Nemám na to všechno mnoho času.
Moje smrtelnost by tě měla dojmout.

- Jsem z kamene - říká kámen -
a bezpodmínečně musím zachovat důstojnost.
Odejdi odtud.
Nemám svaly pro smích.

Klepu na dveře kamene.
- To jsem já, pusť mne dovnitř.
Slyšela jsem, že jsou v tobě velké prázdné sály
neprohlížené, krásné zbytečně,
hluché, bez ozvěny číchkoli kroků.
Uznej, že ani ty sám o tom nemnoho víš.

- Velké a prázdné sály,
ale v nich místo není.
Krásné, snad, ale nad úroveň vkusu
tvých ubohých smyslů.

Můžeš se se mnou seznámit, ale nepoznáš mě nikdy.
Celým povrchem se k tobě obracím a celým nitrem ležím odvrácený.

Klepu na dveře kamene.
- To jsem já, pusť mne dovnitř.
Nehledám v tobě útočiště na věčnost.
Nejsem nešťastná.
Nejsem bez domova.
Můj svět je hoden návratu.
Vejdu a vyjdu s prázdnýma rukama.
A na důkaz, že jsem v tobě skutečně byla,
nepředložím nic kromě slov,
kterým nikdo neuvěří.

- Dovnitř nepronikneš - říká kámen -
Chybí ti smysl účasti.
Žádný rozum ti tento smysl nenahradí.
Dokonce i zrak, hraničící s dokonalostí,
ti bude k ničemu bez smyslu účasti.
Dovnitř nepronikneš, máš sotva tušení tohoto smyslu,
sotva jeho zárodek, fantazii.

Klepu na dveře kamene.
- To jsem já, pusť mne dovnitř
Nemohu čekat dva tisíce věků
na to, abych vešla pod tvou střechu.

- Jestli mi nevěříš - říká kámen -
Zeptej se listu, řekne ti to, co já.
Kapky vody, řekne ti to, co list.
A nakonec se zeptej vlasu ze své vlastní hlavy.
Nadýmám se smíchem, obrovským smíchem,
jímž se však smát neumím.

Klepu na dveře kamene.
- To jsem já, pusť mne dovnitř.

- Nemám dveře - říká kámen.

Přeložil: Jakub Hankiewicz

Jakubův názor na báseň:
První, co jsem si představil, byla pustá poušť s kamenem. U kamene se z ničeho nic objeví člověk a začne "Rozhovor s kamenem." Báseň se mi velmi líbila, polština je velmi libozvučná. Pro dokonalý dojem z původní básně doporučuji naučit se polsky, protože žádný překlad, dokonce ani mámin, tátův a můj není dost dobrý.

Vzpomínka
Na zmrzlé houpačce už po staletí
naříká víla mlhy.
Z očí jí lezou tiše hvězdy
jako popel se třpytící.
A za plotem si poutník pobrukuje svou oblíbenou...
Jako by mlha nebyla -
- jako by ticho nebylo.
jenom vzpomínka.

Autorka básně: Magda Hlaváčková

Připravila: Magda Podaná
Další články od této autorky
Článek zaujal už lidí